Mrštíci a Maryša

Zavítá-li někdo neinformovaný do Těšan a neprojde jejich centrem, řekne si, že to tu vypadá jako v kterékoliv zemědělské dědi­ně v úrodnějších krajích Moravy. Bude-li se zvídavý návštěvník zajímat o pod­robnosti ze života obce, dozví se od každého koho potká, že vesnice je dějištěm dramatu bratří Mrštíků - Maryši.

Těšanští jsou na Maryšu velmi hrdí a rádi vám poví a ukážou, kde se narodila a žila. Bylo to v malém domku, který stojí na těšan­ské návsi poblíž kostela sv. Barnabáše. V domě se doposud nachází tmavý trámový strop, pod nímž v houfu sourozenců vyrůstala v pohledné děvče a kde snila svoje dívčí sny.

Už chodila k muzikám, když přišel na těšanskou dvojtřídku mladý podučitel. Jme­noval se Alois Mrštík a učil tu v létech 1886 až 1887. Pocházel z Jimramova, malého městeč­ka na Českomoravské vrchovině, z kraje pís­máků, samorostlých horáckých filozofů, helvet­ských rebelantů a skromných nenáročných lidí.

Když přišel vnímavý Mrštík do Tě­šan, všiml si odlišnosti kraje, kroje i způsobu života. Viděl tu místo strmých políček široké úrodné selské i panské lány, na kterých se pra­covalo od noci do noci. Všiml si i toho, že bo­hatý kraj nepřináší blahobyt všem, kdo v něm žijí a viděl hlubokou sociální propast mezi zá­možným sedlákem a jeho čeledínem, který ne­měl nic než dvě ruce a provlhlou palandu u stropu koňské stáje. Viděl také, jak přičinliví sedláci svůj majetek chrání, jak na něm lpí a hledí jej rozmnožit, především nakoupit polí pro děti, aby z nich byli také sedláci. Věděl též, že je téměř nemožné, aby si selský syn vzal chudé děvče, nebo aby se nemajetný chasník přiženil na grunt.

Mrštík si dobře uvědomoval, že tyto skutečnosti vyplývají z tehdejších hospodářsko-společenských poměrů, věděl, že je nemůže změnit, ale chtěl na ně upozornit. Chtěl protes­tovat a zastat se mladých lidí, kteří jimi přede­vším trpěli.

Ke své práci si vybral řadu těšan­ských postav. Nekopíroval je, ale umělecky modeloval a dotvářel, aby vynikly jejich pova­hové vlastnosti a vytvořily obraz, který měl na mysli.

Hrdinkou jeho dramatu se stala sel­ská dcera Marie Horáková. Znal ji, snad se mu i líbila, slušel jí pestrý těšanský kroj i šátek, uvázaný „na rožky", dovedla se mile usmát, zazpívat i v kole zatočit. K ní postavil Francka a na jejich vzájemném citovém vztahu rozpřá­dal děj.

Francek musel jako chudý chasník na vojnu a Maryša podlehla, tak jako mnoho jiných děvčat, nátlaku rodičů a po Franckově odchodu se vdala. Rodiče ji dali vdovci s třemi dětmi. Nebyl to mlynář Vávra, ale těšanský sedlák Felix Turek. Jeho výstavní grunt stál naproti Horákovu domu, a když Maryša viděla vyjíždět z Turkových vrat hospodáře s koňmi, nikdy ji nenapadalo, že bude jednou jeho ženou, byl mezi nimi značný věkový rozdíl.

Maryšin manžel i otec představují v dramatu tvrdé a neústupné těšanské typy, jež určovaly osudy mladých lidí ne podle citu, ale podle chladných hospodářských úvah ne­měnného selského řádu. Mlynáře Vávru dal Mrštík do děje proto, že se mu líbilo malebné zákoutí pod mlýnem Hastrmánkem, které bylo stinným ostrovem v obdělané krajině. I když nevzal Mrštík všechny modely dramatu z Těšan, přibarvil je těšanským koloritem: těšanský je hospodský konflikt mezi Maryšiným otcem, jehož nazval Mrštík Lízalem, a Vávrou, těšanští jsou i rekruti s písničkou.

Mrštíkovo podání se ovšem nekryje se skutečným životem lidí, jež si zvolil za vzor. Aby z díla povstalo drama, musel spisovatel vyhranit charaktery a vyhrotit konflikt. Maryša svého muže na jevišti otráví, ve skutečnosti však s ním žila ve spořádaném manželství, vy­chovala děti, jež měl s první ženou, i několik potomků, které měli spolu. Byla starostlivou matkou všem dětem a Turkovi dobrou ženou.

Mrštíkovo drama se hrálo na našich předních divadelních scénách i na ochotnických jevištích, jen Těšanští je ve své dědině neviděli; autor tu jeho provedení nepovolil. Byl si vědom toho, že vykreslil postavy tak, že se mohou poznat, že žijí a chodí po Těšanech, že o jeho modelech každý ví a že se na ně dívá ne podle skutečnos­ti, ale podle podoby, jež jim dal na jevišti, a ta nebyla vždy záviděníhodná. Nechtěl ztrp­čovat lidem život a působit nesnáze a možná, že se také obával důsledků, neboť byl později ve svém novém působišti - Divákách - ža­lován jedním občanem za svou realistickou črtu Parlament.

Potíže, které by se po provedení dramatu v Těšanech jistě vystupňovaly, byly i tak dost velké. Vylíčení svého života v dra­matu, třebaže bylo podáno vysoce uměleckou formou, těžce nesla Maryša a zejména její man­žel, jemuž lidé všelicos předhazovali, zejména v hospodě, když jejich zábrany utlumil alkohol. Turek byl prostý těšanský sedlák, přičinlivý hospodář a nebyla mu milá zesměšňovaná po­pularita. Těšanští znali Turkův život a neuvě­domovali si dost jasně autorovy záměry při psaní dramatu a když viděli poprvé Maryšu na brněnské scéně, zhodnotili ji lapidárním rče­ním: "Tak to nebelo".

Drama ze své dědiny si Těšanští zahráli až po autorově smrti. Nacvičila je Tělo­cvičná jednota Sokol v roce 1926 pod vedením místního učitele Františka Čecha. Děj se odehrával na těšanské návsi a působivou kulisu mu tvo­řila stará kovárna s barokním podloubím a so­cha svatého Dominika, stíněná třemi mohut­nými, dnes již skácenými jilmy.

Představení bylo velmi zdařilé jak zásluhou pečlivé režie, tak procítěným podáním herců, kteří se nemuseli učit nářečním vložkám, jež Mrštíci do dramatu dali, neboť těšanský ja­zyk se od napsání Maryši nezměnil.

Těšanští se k Mrštíkům a dramatu ze své dědiny hrdě hlásí. Přes rozvětvený a živý zájem musí­me však konstatovat, že reálné kontury proble­matiky se pomalu ztrácejí a místo nich nastu­puje idealizování postav i děje. Je to zákonitý proces přizpůsobování a je velká škoda, že se nemohou zachytit a soustředit písemné památ­ky, fotografie, krojové doplňky a vzpomínky pamětníků a uložit jako celek na vhodném mís­tě pro budoucí generace.